Izrael

(Pondělí, 24.dubna 2006)

Izrael je celkem malá země, na výšku měří 450 kilometrů, na šířku maximálně 80 km (někde ale taky třeba jen 8 kilometrů). Díky své poloze na rozhraní tří kontinentů se však vždy jednalo o strategicky významné území, které je spojeno s počátky tří monoteistických náboženství.

Hlavním náboženstvím v Izraeli je židovství (judaismus). Židé svůj původ odvozují od praotce Abraháma, který přibližně kolem roku 1800 př.n.l. přivedl z Mezopotámie skupinu hebrejských nomádů, kteří se usadili v kenaanských horách.

Abrahámova linie pokračuje až k Mojžíšovi, který kolem roku 1200 př.n.l. vyvedl Židy z egyptského exodu. Izraelské kmeny pak postupně obsazují území Palestiny. Pojmenování Palestina pochází od Pelištějců (Filištínů), kteří sem přibližně ve stejnou dobu přitáhli od moře. Izraelci se jmenují podle Jákoba, Abrahámova vnuka, který přijal jméno Jisrael, což znamená "Bůh bojuje".

Prvním panovníkem sjednocených Izraelitů byl král Saul, jehož chování se však znelíbilo Hospodinovi. Skutečným králem celého Izraele se proto stává až bývalý pastýř David. Král David žil 14 let v Hebronu a v roce 997 př.n.l. pak dobyl Jeruzalém, který učinil svým hlavním městem. Jeho syn Šalomoun zde nechal postavit první chrám.

Po smrti krále Šalomouna je říše rozdělena na dvě části - severní Izraelské království a jižní Judsko. Izraelského království se v roce 721 př.n.l. zmocňují Asyřané a podobný osud čeká rovněž Judské království. V roce 586 př.n.l. je Jeruzalém zničen králem Nabukadnezarem II. a Židé jsou odvlečeni do babylonského zajetí.

Když jsou Babyloňané poraženi perským králem Kýrem Velikým, Židé se vrací do Jeruzaléma a zahajují stavbu druhého chrámu. Následuje období nadvlády Alexandra Velikého, Ptolemaiovců, Seleukovců a Římanů.

Země vzkvétá zejména za vlády Heroda Velikého, který je velkým obdivovatelem Říma a Římané ho jakožto judského krále rovněž uznávají. Herodes Veliký staví jeruzalémskou Citadelu, pevnost Masada, přístav Caesarea a také podstatně rozšiřuje druhý chrám. Po jeho smrti v roce 4 n.l. vládnou jeho tři synové, v roce 6 n.l. je však nastolena přímá římská správa.

Proti římské vládě vznikne v zemi několik povstání. První židovská válka ale končí v roce 70 definitivním vítězstvím Římanů, druhý chrám je zbořen a Židé se rozprchnou do celého světa, což je na 2000 let konec samostatného izraelského státu.

Od roku 1517 vládnou tomuto území Turci, kteří teprve koncem 19.století povolují Židům návrat do Svaté země, čímž začíná první přistěhovalecká vlna z Evropy.

Po první světové válce získávají mandát v Palestině Britové. Situace mezi Židy, křesťany a muslimy se však v tu dobu již natolik vyostřuje, že Británie se svého mandátu vzdává a žádá o řešení OSN.

V květnu 1948 je vyhlášen stát Izrael. Zároveň se vznikem židovského státu měl vzniknout rovněž stát arabský, ten ovšem nikdy vyhlášen nebyl, protože okolní islámské země jej odmítly uznat a o sporná území se neustále "přetahují".

Od samého vzniku státu tedy panuje v Izraeli neustálé vojenské napětí, posílené později ještě strachem z teroristických útoků. Na vojnu tady chodí nejen chlapci, ale i dívky - chlapci na 3 roky, dívky na 20 měsíců. Většinou to však považují za svou vlasteneckou povinnost, takže slouží všichni s výjimkou nejortodoxnějších Židů.


Netanya

(Pondělí, 24.dubna 2006)

Izrael omývají tři moře. Krajina, rozprostírající se severně od Tel Avivu, při pobřeží Středozemního moře, je právě tím územím, kde probíhaly ve 12.století křižácké boje a kam koncem 19.století směřovala první přistěhovalecká vlna Židů z Evropy. Židé zde vykupují pozemky od Arabů a Arabové je rádi prodávají, protože se jedná spíš o močály. Židé zde však zakládají kibuce a společnými silami půdu kultivují.

Letovisko Netanya bylo založeno ve 20.letech 20.století. Dnes má 200.000 obyvatel a výstavba zde rychlým tempem stále pokračuje. Nejedná se však již pouze o turistické středisko, jak tomu bylo v 80. a 90.letech minulého století. Kvůli teroristickým akcím byla totiž řada hotelů v uplynulých pěti letech zavřena a jejich znovuoživení by bylo pro jejich majitele příliš finančně náročné, takže hotely raději prodali a stavební firmy je dnes přestavují na obytné domy.

Kromě turistiky je Netanya proslavená svými brusírnami diamantů (diamant je dokonce ve znaku města) a má zde sídlo jediný izraelský pivovar, vyrábějící piva dvou značek - Maccabee a Goldstar.

V Netanyi jsme byli na snídani, což bylo naše první setkání s židovským způsobem přípravy a konzumace jídla, známé jako "košer". Tento pojem mimo jiné znamená, že nelze míchat masné a mléčné výrobky. V praxi to vypadá tak, že když máte na snídani vejce a sýr, určitě už nebude salám. Svou klobásku si dokonce ani nemůžete donést "z domu", protože restaurace by tak díky Vám mohla přijít o licenci.


Haifa

(Pondělí, 24.dubna 2006)

Haifa je třetím největším městem Izraele, obecně je však považováno za nejprůmyslovější a je zde také největší přístav. Původ jména Haifa není znám, po dlouhá léta byla však příkladem vzorného soužití Židů, křesťanů a muslimů, které bylo poprvé porušeno teprve před 5 lety.

Nejlepším průvodcem po Izraeli je Starý a Nový zákon. Haifa leží na okraji pohoří Carmel, kde podle Starého zákona žil kolem roku 900 př.n.l. prorok Eliáš. Bylo to za vlády krále Achaba, jehož žena uctívala sošku pohanského boha Baala. Eliáš se snažil Baalovy kněze přesvědčit o tom, že pouze jeho Hospodin je tím jediným správným Bohem, a přistoupil na zkoušku zápalnou obětí. Zatímco Baalova hranice s rozsekaným býkem zůstala studená, Eliášův neviditelný Hospodin seslal blesk z nebe a jeho hranici zapálil (odtud pojem "Eliášův oheň"). Smutným koncem tohoto příběhu je to, že Eliáš pak nechal všechny kněze boha Baala pobít.

Nad původní Eliášovou jeskyní dnes stojí karmelitánský klášter Stella Maris. Karmelité sem přišli s třetí křižáckou výpravou a svůj řád pojmenovali právě podle hory Carmel. Po jejich vyhnání byl klášter zničen, v 18.století pak znovu postaven a sloužil zároveň jako ubytovna pro poutníky. Napoleon zde zřídil v roce 1799 nemocnici pro své vojáky.

Stella Maris doslova znamená "mořská hvězda" a dnešní kostel, jehož součástí je také Eliášova kaple, pochází z počátku 19.století. Napoleonův pomník před budovou má tvar pyramidy, protože krátce předtím dobyl Napoleon Egypt. Poblíž se nachází rovněž klášter karmelitánek.

Dominantou Haify jsou Bahájské zahrady, rozprostírající se na svazích hory Carmel. Bahájské hnutí vzniklo v Persii v polovině 19.století a jeho vyznavači uznávají rovnoprávnost všeho - mužů, žen, dětí, vzdělání a dokonce i náboženství. Proto považují rovněž bohy jednotlivých církví za sobě rovné.

Bahájců je dnes na celém světě asi 5 milionů a jejich nejposvátnějším místem je právě haifská svatyně. Jedná se dokonce o místo natolik svaté, že se před vstupem do zahrad musíme podrobit osobní prohlídce a jsme upozorněni na to, že musíme mít vypnuté mobily, nesmíme žvýkat a novomanželé se zde nesmí líbat ani vodit za ruce.

Svatyně se zlatou kupolí byla postavena v 50.letech 20.století a postupně kolem ní vyrostly zahrady a nakonec terasy. Počet teras odpovídá posvátnému číslu 19 - 9 teras dolů + 9 nahoru + 1 se svatyní.


Akko

(Pondělí, 24.dubna 2006)

Akko se dříve jmenovalo Akra a Ptolemais a dodnes má nejzachovalejší staré město v celém Izraeli. Jeho hradby odolaly dokonce Napoelonovi, podzemní křižácké město je v současné době pod ochranou UNESCO.

Křižáci přijeli do Palestiny v roce 1099 a v témže roce také dobyli Jeruzalém. Akko ponechali zatím bez povšimnutí, o dva roky později se sem však vrací a město si postupně rozdělují Janov, Benátky a Pisa. Proto najdeme v Akku také tři staré přístavy.

V roce 1187 vyhnal křižáky ze Svaté země syrský vojevůdce Saladin. Bylo to sice nakrátko, křižáci se brzy vrací, už se jim ale nedaří dobýt zpátky Jeruzalém a jejich hlavním městem se stává právě Akko.

Akko je také posledním místem, kde se křižáci udrželi. Jeho pád v roce 1292 do rukou egyptských Mameluků znamenal konec existence křižáckého státu.

Další období rozkvětu nastává pro Akko až koncem 18.století za vlády osmanského paši Ahmeda al-Jazzara, který poslal na gilotinu svého předchůdce Omara. Právě díky způsobu, jakým se vypořádával se svými protivníky, si paša vysloužil přezdívku al-Jazzar (Řezník).

Ahmed al-Jazzar odrazil v roce 1799 útok Napoleona a během své vlády hodně stavěl. Materiál na Velkou mešitu a další stavby přitom často bral z blízkého antického města Caesarea.

Původní starou pevnost ovšem nezničil, ale zasypal ji odpadky a šotolinou, a teprve na tomto nově vytvořeném kopci postavil svou novou tvrz, díky čemuž zůstalo podzemní město zachováno.

Turci pak z jeho tvrze udělali vězení, za Britů zde byly kanceláře guvernéra a po vzniku státu Izrael blázinec. Teprve později rozhodl izraelský ministerský předseda o výstavbě památníku a při vyklizování blázince se našly zbytky předchozích staveb ve více vrstvách.

Podzemní křižácké město archeologové stále zkoumají a přestože u většiny místností nejsou schopni přesně určit, k čemu sloužily, narazili již při svém bádání na řadu překvapení.

Unikátní je zejména ranná gotika z počátků křižáckých výprav, která se v tomto stavu nikde jinde na světě nedochovala. Našly se zde dokonce záchody, převzaté zřejmě od arabské kultury, což je věc zcela nevídaná, uvážíme-li, že v Evropě se první vodní záchody objevily teprve v období renesance. Na závěr prohlídky lze spatřit křižácké náhrobní kameny ze 12.století.

Ve staré historické části Akka dnes žijí hlavně muslimové a také většina staveb je islámských - největší mešita Ahmed al-Jazzar, mešita El Zeituna s bílými kopulemi, také ve starém janovském přístavu dnes stojí mešita Sinan Pasha.

Většina karavanserajů slouží momentálně jako stánky obchodníků. Největší z nich je Khan al-Umdan z počátku 20.století s výraznou hodinovou věží nad hlavní branou. Turecký sultán nechal tenkrát postavit v Izraelil troje hodiny s různými ciferníky. Jedny z nich jsou právě zde a z každé strany mají jiné číslice.

Na staré hradby vstupujeme u Piského přístavu. Původní křižácké opevnění bylo postupně nahrazeno tureckým. Přímo na hradbách stojí také Kostel sv.Jana, jehož dveře zdobí františkánský neboli jeruzalémský kříž.


Galilejské jezero

(Úterý, 25.dubna 2006)

Nejvíce míst, spojených s činností Ježíše Krista, najdeme na březích Galilejského jezera a v jeho okolí. Tady Ježíš před svou smrtí přibližně tři roky působil, tady měl svá nejznámější kázání, odsud pocházelo 11 z jeho 12 apoštolů (pouze Jidáš byl z Judey) a také ženy, které je doprovázely (ve vesnici Migdal se narodila Máří Magadaléna).

Galilejské jezero je dlouhé 25 kilometrů a široké 14 kilometrů. Jezero má podobu harfy a na jeho východní straně se nalézají Golanské výšiny. Někdy se mu říká také Galilejské moře, Tiberiadské jezero, Genezaretské jezero nebo jezero Kinaret. Právě ten poslední název je nejsprávnější, protože slovo "kinaret" znamená v překladu "harfa".

Do jezera se vlévá řeka Jordán, která má tři prameny. Všechny tři se nachází v trojúhelníku Izrael - Sýrie - Libanon a o tom, kolik z nich kterému státu právě patří, se neustále vedou spory. Jedná se totiž o strategicky významné zdrojnice, jejichž uzavření by pro Izrael znamenalo ztrátu jediného zdroje pitné vody.

Z Galilejského jezera pak už vytéká pouze řeka Jordán. Název Jordán v překladu znamená "klesání", což odpovídá jejímu toku, jelikož postupně klesá až do Mrtvého moře na úroveň 440 metrů p.m., což představuje nejnižší místo na zeměkouli.

Před 2000 lety, tedy v době působení Ježíše Krista, zde byly pouze rybářské vesničky. Největší město u jezera - Tiberias - začal budovat syn Heroda Velikého Herodes Antipas a jeho dokončení se Ježíš s největší pravděpodobností již nedočkal.


Hora blahoslavenství

Hora blahoslavenství se nachází na severním břehu Galilejského jezera a Ježíš zde přednesl své kázání, v němž vyslovil osm blahoslavenství ("Blahoslavení ti, kteří...."). Moderní kostel na Hoře blahoslavenství byl postaven ve 30.letech 20.století a je dílem italského architekta Antonia Barluzziho.


Zefat

Naše další cesta vede do Zefatu. Za stále sílícího deště projíždíme městečkem Rosh Pinna, které díky zachovaným starým židovským domům patří k nejromantičtějším v Izraeli. Má o ně zájem údajně i Madonna, která se dala na kabalu, jejímž centrem je právě blízký Zefat.

Než tam ale dojedeme, musíme zastavit. Přesně v 10,00 hodin se totiž ozvou sirény, připomínající dnešní svátek na památku 6 milionů Židů, zavražděných za druhé světové války. Veškerá doprava se na několik minut zastaví a všichni musí stoupnout.

Zefat nebo Safed patří mezi čtyři nejposvátnější místa židovství, kam se kromě něj řadí ještě Jeruzalém, Tiberias a Hebron jakožto hlavní město krále Davida před Jeruzalémem. Jeden z významů slova "zefat" je "očekávání". Židé totiž neuznali Ježíše Krista jako spasitele, ale pouze jako proroka. Svého spasitele teprve čekají a údajně má přijít právě ze Zefatu.

V Zefatu proto žijí velice nábožně založení lidé, lze dokonce říci, že to je nejpobožnější město v celém Izraeli. První velká vlna Židů sem přišla v roce 1492 ze Španělska a Portugalska, kde byl po rekonkvistě vyhlášen boj proti všem nekřesťanům a všichni byli nuceni přejít ke křesťanství. Řada jich proto utekla do své původní domoviny a byli to většinou velmi vzdělaní učenci.

Vrchol osídlení nastává v Zefatu v 17.století, kdy sem přichází rabín Luria, jehož žáci rozšiřují učení kabaly. Kabala shrnuje pravidla chování, práva a povinnosti Židů a trvá na jejich striktním dodržování (například svěcení soboty jakožto nutnost zachovávat sedmý den odpočinku).

Ještě dnes představuje Zefat jedno z nejortodoxnějších židovských měst. Před druhou světovou válkou se město dělilo na židovskou a arabskou část. Po vyhlášení Izraelského státu však byli Arabové nuceni odejít a do jejich čtvrtě přišli umělci. Ani ti zde již ale dneska nejsou, takže v Zefatu žije pouze židovská část starého města, v jehož úzkých uličkách si připadáte stále jako ve středověku.

Jednotlivé synagogy jsou pojmenovány po významných učencích, kteří sepsali v 16.století pravidla učení kabaly. Synagoga Caro po rabínovi Josefu Carovi, synagogu Ashkenazi Ari dal postavil rabín Jitcchak Luria Ashkenazi, zakladatel luriánské kabaly. Synagoga Abohav nese jméno rabína Jitcchaka Abohava.


Korazim

Ve třech galilejských městech Ježíše nepřijali, proto je při svém kázání v Kafernaum proklel. Těmi městy byly Kafernaum, Bet Saida a Korazim a všechna tři byla zničena při zemětřesení.

V roce 2000 měl papež Jan Pavel II. ve vesnici Korazim kázání, za způsobená příkoří se omluvil a církev dala na kopci na své náklady postavit supermoderní kostel. Kostel se jmenuje Domus Galilae (Pán v Galileji) a ještě nebyl otevřen.


Kafernaum

Kafernaum bývá někdy nazýváno "město Ježíšovo". Právě ve zdejší synagoze míval totiž Ježíš většinu svých kázání a narodilo se zde několik jeho učedníků. Na zbytcích synagogy dnes stojí františkánský kostel.

Kromě toho najdeme ve vesnici Kostel 12 apoštolů, který poznáme podle růžové kopule. Kostel vlastní ruská pravoslavná církev a žije tam jeden mnich se zahrádkou a slepičkami.


Tabgha

Pár kilometrů západně od Kafernaum leží Tabgha. Tady předal Ježíš své primátorství sv.Petrovi. Poté, co vstal z mrtvých a nechal se poznat svým učedníkům, řekl Petrovi "pas mé ovečky".

Bazilika rozmnožení ryb stojí na místě, kde Ježíš provedl zázrak nasycení davu 5000 lidí dvěma rybami a pěti bochníky chleba. Bazilika byla na tomto místě několikrát stavěna znovu. Dnešní kostel patří benediktýnům a pochází teprve z 80.let 20.století. Jeho součástí jsou však rovněž zbytky byzantské baziliky z 5.století s nádhernými mozaikami, znázorňujícími řadu zvířat a ptáků. Nejvýznamnější místo před oltářem zabírá samozřejmě symbolická mozaika s rybami.


Migdal

Většina návštěvníků si neopomene dát na tomto místě k obědu tzv. rybu sv.Petra. V některých průvodcích se uvádí, že je to okoun, podle naší průvodkyně se však jedná o zcela speciální druh ryby, který nikde jinde než v Galilejské jezeře nežije.

K rybě sv.Petra se váže opět jeden z příběhů Nového zákona, v němž Ježíš řekl Petrovi: "Hoď síť, vytáhni rybu z jezera a ona bude mít v tlamě peníz. Tím zaplatíš poplatek v chrámu". Od té doby si tady každý objednává rybu sv.Petra a čeká, jestli taky najde v její tlamě nějaké peníze.


Kafar Kanna

Kafar Kanna je Kána Galilejská z Nového zákona. Na tomto místě provedl Ježíš Kristus na přání své matky svůj vůbec první zázrak a na svatbě proměnil vodu ve víno.

Ve městě se nachází dva kostely - pravoslavný kostel (s červenými kopulemi) a františkánský (se zelenou věží). Obě církve tvrdí, že jsou postaveny na místě, kde došlo k prvnímu zázraku.

Kána je kromě toho známá tím, že se zde narodil Natan, jeden z apoštolů. Dalším důvodem, proč sem míří spousta manželských párů, je to, že zdejší farář má právo obnovovat manželský slib.


Nazareth

(Úterý, 25.dubna 2006)

Nazareth leží 30 kilometrů západně od Galilejského jezera a dnes je to veskrze moderní město. Řada poutníků si však cestu do Svaté země bez jeho návštěvy nedokáže představit. Tady žil tesař Josef se svou ženou Marií, které zde archanděl Gabriel zvěstoval narození syna, na zdejších kopcích prožil Ježíš své dětství.

V současné době má Nazareth 60.000 obyvatel a dělí se na arabskou a židovskou část. Ze spousty nazaretských kostelů je nejnápadnější právě Bazilika Zvěstování.

Baziliku Zvěstování stavěli Izraelci podle plánů italského architekta a vysvětil ji papež Pavel VI. v roce 1964. Stavba připomíná maják, okolní ambit a většinu interiéru kostela zdobí sbírka madon z celého světa. Celkem reprezentativní místo v ní zabírají také česká a slovenská madona.

Mohutná stavba sestává ze dvou částí - dole se nachází bazilika interior, do níž je včleněna také jeskyně, v níž se Panně Marii údajně zjevil archanděl Gabriel, což byl začátek neposkvrněného početí. Horní část zabírá bazilika exterior. Posledními a největšími madonami jsou japonská a francouzská.

Na nádvoří lze spatřit základy původní baziliky. V budově vedle kostela je umístěn dívčí seminář. Nádvoří plynule přechází v malý park se sochami a římskými sloupy, na jehož konci stojí Kostel sv.Josefa.

Kostel sv.Josefa byl postaven počátkem 20.století a na jeho oltáři a výzdobě se podíleli čeští umělci. V podzemí kostela se nachází původní Josefova dílna, přes niž ovšem františkáni natáhli síť, aby tam lidé neházeli peníze.


Ginosar

(Úterý, 25.dubna 2006)

U Galilejského jezera jsme ubytováni v kibucu Ginosar. Kibuc Ginosar se nachází ve výšce 220 metrů p.m. Pár metrů od našich chatek je malé muzeum, v němž je umístěna prakticky jediná památka - stará galilejská loď.

V roce 1986, když byla veliká sucha a nízká hladina vody, spatřili dva bratři v bahně zbytky ráhna. V tu chvíli samozřejmě ještě nemohli tušit, o jak vzácný objev se jedná. Při podrobnějším zkoumání ale historikové odkryli celou loď, jejíž stáří určili na 2000 let, tzn. že brázdila vody Galilejského jezera v době Ježíše Krista. Největší problémem bylo vytáhnout ji z bahna tak, aby se nerozpadla.

Co je to vlastně kibuc? Dnes je to spíše hospodářské družstvo, zabývající se původně zemědělskou, nyní stále více také průmyslovou výrobou. Význam tohoto slova se však v průběhu let měnil.

Slovo "kibuc" doslova znamená "seskupení" a v případě prvních kibuců zcela odpovídalo skutečnosti - jejich obyvatelé žili společně a v pracích se střídali (údajně snad někdy i u žen). Jejich ideály byly dost podobné komunismu.

Židé se na území dnešního Izraele začali vracet již přibližně od 17.století, většinou však žili jen z toho, co dostávali od svých krajanů ze světa. Teprve v roce 1882 přichází první skupina Židů, která kupuje půdu. V tu dobu si to již mohli dovolit díky tolerančnímu patentu tureckého sultána a díky tomu, že ji měli za co koupit.

Mezitím totiž vznikl světový židovský fond, jehož cílem bylo kupovat půdu, na níž by mohl v budoucnu vzniknout židovský stát. Nejvýznamněji se v tomto směru angažuje skupina mladých Rusů, kteří skupují půdu kolem Galilejského jezera. Arabové jim ji zejména v této oblasti rádi prodávají, protože se jedná spíše o močály.

O děti se obyvatelé kibucu starají společně a posílají je do učení a na studia podle toho, co kibuc právě potřebuje. Hodně kibuců založili také přistěhovalci z Čech a Moravy (např. kibuc Masaryk).

Vyhlášením Izraele byla vlastně jedna část původního plánu světového židovského fondu splněna - vznikl židovský stát. Činnost kibuců se musela v závislosti na nových podmínkách změnit. Jejich příslušníci začali pracovat vně kibucu, byli mezi nimi také ministři a profesoři, kteří ale zatím nadále odevzdávali peníze svému domovskému kibucu. První problémy nastaly, když se ženy rozhodly, že chtějí mít děti u sebe a ne v domově, jak tomu bylo doposud.

Největší ránu ale kibuce dostaly v roce 1977, kdy se stát, který od roku 1948 spravuje světový židovský fond, rozhodl, že je nebude již dále podporovat. Každý kibuc musí začít více hospodařit a vydělávat si sám na sebe. Většina jich proto postupně přechází od zemědělství na průmyslovou výrobu.

Dnes je každý kibuc samostatnou hospodářskou jednotkou, lidé dostávají plat podle práce, kibuc si najímá lidi a služby zvenku nebo naopak nabízí své služby ostatním (např. náš kibuc vydělává na tom, že ubytovává turisty a poutníky, v restauraci nás ale obsluhovali Arabové, kterým za to kibuc platí).

Od původní myšlenky společného soužití a dělení prací se také již kibuce značně vzdálily. Mladým začíná vadit, že nemají nic svého, protože neexistuje soukromé vlastnictví.

Z tohoto pohledu tedy v současné době jsou kibuce spíše hospodářská družstva. Dnes existuje v Izraeli 270 kibuců, z nichž je již 200 zprivatizovaných (prvním byl právě kibuc Ginosar).

Základní problém dnešních kibuců je ovšem půda. Ta je totiž napsaná na kibuc (tzn. vlastně na stát) a děti nemají záruku, kde budou po smrti svých rodičů bydlel. Rovněž obchody a benzinky, stojící dnes na půdě kibucu, nepatří vlastně svým majitelům.


Golanské výšiny

(Středa, 26.dubna 2006)

Golanské výšiny zabírají východní břeh Galilejského jezera a Izrael je získal teprve v roce 1967 v šestidenní válce. Předtím patřily Sýrii.

Když byl v květnu 1948 vyhlášen stát Izrael, stanovilo OSN rovněž jeho hranice. Podle nich například celé Galilejské jezero patřilo Izraeli včetně cesty po jeho východním břehu. Golanské výšiny, zvedající se nad ní, byly už ale syrské.

Arabské státy však Izrael neuznaly a na nový stát ihned zaútočily. Nepodařilo se jim sice dobýt Izrael celý, některé jeho části však zůstaly na následujících 20 let v jejich rukou - Jordánsko například obsadilo východní Jeruzalém a západní břeh Jordánu, Sýrie téměř celé Galilejské jezero.

V roce 1967 získal Izrael v šestidenní válce tato území zpátky, přibral si k tomu ale zase pro změnu ještě kus, který mu původně nepatřil. Dobytí Golanských výšin navíc údajně nebylo vůbec těžké - Syřané totiž vysázeli v tenkrát pusté krajině nad jednotlivými bunkry eukalypty kvůli stínu, takže Izraelci je pak podle stromů lehce našli.

Projíždíme-li tedy nyní po severním břehu Galilejského jezera, vidíme na několika místech na silnici hraniční čáry a bývalé budky celníků - tady byla hranice v roce 1948, tady v roce 1949, tady je od roku 1967 a tady někde bude zřejmě v budoucnu...

Izrael okolním státům totiž postupně vrací území, dobytá v roce 1967. Egyptu již vrátil Sinajský poloostrov, loni vyklidil pásmo Gazy, západní břeh Jordánu také již Židé víceméně opouštějí. Jedinou výjimkou jsou právě Golanské výšiny, s jejichž vrácením očividně nespěchá.

Když Izrael Golany dobyl, nebylo zde vůbec nic - kromě bunkrů a čtyř drúzských vesnic. Izraelci zde ovšem vytvořili "kvetoucí zahradu". Golanské výšiny dnes obývá 18.000 obyvatel a neustále se zde dále buduje, rozšiřují se vesnice a kibuce, jako kdyby Golany nikdy neměly být vráceny.

Největším městem v této oblasti je Qazrin, který má 2.000 obyvatel, živících se především výrobou vína a stáčením minerálky.

Golanské výšiny jsme projeli na jih až k syrsko-izraelsko-jordánskému trojmezí. Tady nás překvapilo, že vojáci na jedné z nejstřeženějších hranic světa neměli vůbec nic proti tomu, abychom si je vyfotografovali a šlapali po jejich bunkru, dokonce nám ještě ukazovali, kam nemáme chodit, protože Golany jsou od roku 1973 podminované.


Jardenit

(Středa, 26.dubna 2006)

Jardenit leží u výtoku řeky Jordán z Galilejského jezera, a jedná se o tradiční místo křtu. Sem se sjíždí zejména baptisté z celého světa, aby se nechali v bílých rouchách znovu pokřtít (my jsme zde narazili na skupinu Mexičanů).

Kachličky sice zdobí verše z evangelia sv.Marka (Marek 1,9-11), připomínající křest Ježíše Krista, Jardenit ale není přesně tím místem, kde ho Jan Křtitel pokřtil vodou z Jordánu. To se nachází o něco níž po proudu poblíž Jericha.


Samaří

Jižně od Galilejského jezera se rozkládá nížina Bet Shean. Tady už vidíme spoustu jordánských vlajek. Jedná se totiž o území, které do roku 1967 patřilo Jordánsku, po podepsání mírové smlouvy zde hospodaří Izraelci, ale za půdu platí Jordáncům

Krátce na to již vstupujeme také do Samaří. Po smrti krále Šalomouna byla země rozdělena na Izraelské království (na severu) a Judsko (na jihu). Severní Izraelské království přestává existovat v roce 721 př.n.l. po vpádu Asyřanů, kteří toto území pak pojmenovávají podle hlavního města Samaria, ležícího poblíž Nabulusu.

Asyřané z něj však Židy vyvezli ven a dovezli sem místo nich obyvatelstvo z jiných porobených míst. Ti se pak smísili se zbytky původních obyvatel. Nové obyvatele však Židé z Judey již neuznávali a nazývali je Samaritány.

Deset původních izraelských kmenů se navíc při tomto "stěhování" zcela ztratilo a dodnes se neví kam - podle různých teorií mohou být v Rusku nebo v Indii nebo taky třeba v Etiopii.


Okupovaná území

Samaří se rozkládá na ploše Jordánské nížiny a je součástí okupovaných území na západním břehu Jordánu, která do roku 1967 patřila Jordánsku a v budoucnu budou tvořit základ nového státu Palestina.

Názvem Palestina označovali svou provincii po dobytí Judska již Římané, pojem "palestinský národ" však vznikl až po roce 1967. Do té doby to byli Jordánci, Syřané, Libanonci nebo Egypťané. Po druhé světové válce se arabské státy snažili zničit celý stát Izrael a jeho území si rozdělit. Teprve po šestidenní válce se začalo uvažovat o národu Palestinců a samostatném státě Palestina.

Jedná se přitom o celkem pusté a kamenité území, takže nám není jasné, o co se tady vedly boje a o co se jednotlivé státy stále dohadují. Většinu farem zde již navíc odkoupili od Židů zpět Arabové. Židé počítají s tím, že v budoucnu bude muset Izrael stejně toto území vrátit, takže je lepší zavčas prodat.

Na tom v současné době nejvíc vydělávají beduíni. Beduíni byli vždy symbolem Samarie. Nyní však již nemusí žít ve stanech a stěhují se do vesnic, které Židi z obavy o své životy vyklízejí.

Jak je pustý tento kraj, tak jsou pusté také zdejší silnice. Jediná benzínka, na kterou jsme cestou přes okupovaná území narazili, je vytvořena z několika osobních vagónů, spojených vlnitými plechy.


Jericho

Když se blížíme k Jerichu, objevuje se stále více arabských aut, která poznáte podle bílé značky se zeleným nápisem (policajti mají červený).

Izraelci totiž mají zakázán vstup na území, spadající již dnes pod palestinskou samosprávu (Betlém, Jericho, Nabulus, Gaza), Palestinci ale odtud mohou kdykoliv ven. Izraelci nepouští přes zeď pouze ty nejortodoxnější a nejmilitantnější (většinou jsou to mladí, kteří provádí sebevražedné teroristické útoky).

Zeď ale není postavena kolem celého území (např. v Betlémě je to asi 40%), takže kdo si dá tu námahu, aby přelezl kopec, tak se ven stejně dostane.

V případě Jericha je to navíc ještě jednodušší. Odbočka z hlavní silnice do města je uzavřená a kolem Jericha je vybudován příkop, aby neprojela auta. Jinak zde ale není hranice nijak vyznačena.

Jericho je první místo, které dobyly Mojžíšovy kmeny pod vedením Jozua po svém návratu z Egypta a čtyřicetiletém bloudění v poušti. Samotnému Mojžíšovi nebylo dopřáno překročit Jordán a vstoupit do zaslíbené země, a "usnul" na hoře Nebo.

Blízko odsud je rovněž místo křtu Ježíše Krista a Hora pokoušení, kde Ježíš poté strávil 40 dní a odolával svodům ďábla.


Jeruzalém

(Středa, 26.dubna 2006)

Jeruzalém je jedním z nejposvátnějších míst hned pro tři světová náboženství - křesťanství, židovství a islám. Kromě Starého zákona, který uznávají všechna tři, má každé z nich navíc spojeno s jednotlivými místy v tomto městě své další příběhy a legendy.

Jeruzalém, tehdy ještě pod názvem Jebus, dobyl král David v roce 997 př.n.l., přejmenoval jej na Jerušalajm a udělal z něj své nové hlavní město. Na skále na pahorku Moria, kde údajně Bůh uplácal Adama, prvního člověka, a Abrahám se zde chystal obětovat svého syna Izáka, vznikl oltář, na němž byla umístěna posvátná Archa úmluvy. Chrám dal na tomto místě postavit až jeho syn Šalomoun.

První chrám byl zničen babylonským králem Nabukadnezarem II. v roce 586 př.n.l. a jeruzalémští učenci a stavitelé se dostávají do babylonského zajetí. V Babylonu také sepisují první znění příběhů Starého zákona, které do té doby kolovaly pouze v ústním podání. Když se Babylonu zmocnili Peršané, Židům je umožněno se do Jeruzaléma vrátit a v průběhu let 530-520 př.n.l. rovněž staví druhý menší chrám.

Na rozšíření a zpevnění druhého chrámu má značný podíl Herodes Veliký, který panoval v letech 37 př.n.l. až 4 n.l. Po jeho smrti tady vládnul dva roky jeho syn Herodes Antipas, v roce 6 n.l. se však dostává Judsko pod přímou správu Říma. V roce 30, kdy byl podle Nového zákona ukřižován Ježíš Kristus, byl správcem provincie Judea Pilát Pontský.

Rostoucí nespokojenost s římskou nadvládou a odváděním daní do Říma vede k židovské válce, která však v roce 70 končí vypleněním Jeruzaléma a zničením druhého chrámu. Druhá židovská válka pak znamená definitivní konec židovského státu na dlouhá staletí, římská provincie je přejmenována na Palestinu a v roce 135 staví císař Hadrianus na troskách Jeruzaléma zcela nové město, nazvané Aelia Capitolina.

Současnost je taková, že Izraelský parlament sice prohlásil Jeruzalém hlavním městem Izraele, většina států to ale považuje za porušení původních dohod OSN a jako hlavní město jej neuznává. Proto taky dosud sídlí naprostá většina velvyslanectví v Tel Avivu.


Betánie

Ve vesnici Betánie, která se před 2000 lety nacházela vně hradeb města, uzdravil Ježíš Lazara. Dnes je to prakticky předměstí Jeruzaléma a nachází se zde uprchlický tábor. Překvapením je to, že se pod tímto pojmem neskrývají žádné slumy, ale moderní obytné domy.


Olivová hora

Nejhezčí pohled na Jeruzalém se poutníkům naskýtá z Olivová hory. Zejména z hory Scopus, která tvoří její severní část, máte město jako na dlani a snadno lze identifikovat jeho rozdělení i jednotlivé památky - Staré město, Chrámovou hrou, horu Sión, údolí potoka Kidron, původní Davidovo město.

Staré město je obklopeno hradbami, jimž dal definitivní podobu v polovině 16.století sultán Sulejman Nádherný. V hradbách je zasazeno celkem osm bran - Damašská brána, Herodova brána (Brána květin nebo také Brána žen), Brána sv.Štěpána (Lví brána), Zlatá brána, Hnojná brána, Siónská brána (Brána krále Davida), Jaffská brána a Nová brána.

Nejhezčí z nich je Zlatá brána, která však není funkční. Jelikož touto branou má podle pověsti vstoupit do Jeruzaléma židovský mesiáš, muslimové ji raději zazdili.

Olivovou horu odděluje od hradeb Starého města údolí potoka Kidron (někdy zvané též Jošafatovo údolí), v němž se nalézá rozlehlý židovský hřbitov. Podle židovské tradice by tady měl po příchodu mesiáše proběhnout den posledního soudu, proto touží být většina Židů pohřbena právě na tomto místě, aby byly při vzkříšení mrtvých co nejdříve na řadě. Podle honosných hrobek je však jasné, že si tuto "výsadu" mohou dovolit pouze boháči.


Getsemanská zahrada

Na úpatí Olivové hory se rozkládá Getsemanská zahrada. Olivovníky jsou velice odolné stromy, které nezničí ani požár, pokud zůstanou zachovány jejich kořeny. Rodit olivy sice začínají až po 30 letech, potom však vydrží třeba i stovky let.

Většina olivovníků v Getsemanské zahradě je starých přes 2000 let, není tudíž vůbec vyloučeno, že byly svědky poslední noci a zatčení Ježíše Krista. V zahradě se nachází také Kámen pokání, na němž Ježíš prožil poslední okamžiky před svým zatčením a modlil se v obavách z bolesti při ukřižování ("Pane, odejmi kalich hořkosti ode mne... Ne tak, jak já chci, ale jak ty chceš...").

Chrámu národů, který byl postaven na tomto místě, se proto také někdy říká Chrám agónie nebo Chrám zápasu. První kostel zde vznikl již ve 4.století. Poté, co byl zničen při zemětřesení, vybudovali křižáci kostel nový, ani ten však následují staletí nepřežil. Dnešní chrám byl postaven v roce 1924 za finanční pomoci 12 zemí, jeho architektem byl Antonio Barluzzi.

Na svazích Olivové hory nad Chrámem národů se pak tyčí další kostely, vybudované na tomto posvátném místě - ruský pravoslavný Chrám Máří Magdalény s typickými cibulovitými kopulemi, postavený carem Alexandrem III., a Kostel Dominus flevit (Pán zaplakal), který je rovněž dílem architekta Barluzziho.


Hora Sión

V bývalé křižácké pevnosti na hoře Sión se nachází hned dvě posvátná místa - Hrobka krále Davida a Večeřadlo.

Přesné místo odpočinku krále Davida není sice známo, jeho hrob však uznávají jak křižáci, kteří zde postavili první kostel již v 11.století, tak muslimové, kteří Davida považují rovněž za proroka islámu, a proto jej v 15.století začlenili do své mešity. Dnes je kenotaf krále Davida, přikrytý tmavou látkou, součástí synagogy, proto je část pro muže a část pro ženy oddělena plentou.

Večeřadlo, kde se konala poslední večeře Ježíše Krista se svými učedníky, se nachází v prvním patře téže budovy. Rovněž tato místnost byla původně součástí křižáckého kostela a později byla přeměněna na mešitu. Proto zde taky najdeme mihráb.

Hora Sión je rovněž někdy považována za místo zesnutí P.Marie. Podle jiných teorií však Marie odešla po ukřižování Ježíše na základě jeho přání společně se sv.Janem do Efesu a tam je také pohřbena.

Kostel Zesnutí P.Marie na hoře Sión je novorománský a vlastní jej benediktýni. Podle tradice stojí na místě, kde byla již ve 4.století postavena byzantská bazilika Aja Sión. Kostel má dvě podlaží, ve spodní části se nalézá tělo P.Marie z třešňového dřeva.


Siónská brána

Do Starého město vstupujeme Siónskou branou, která byla postavena v roce 1540 za Sulejmana Nádherného, a dosud na sobě nese stopy izraelských a jordánských kulek z května roku 1948.

Krátce po vyhlášení židovského státu a odchodu britských vojsk ze země totiž okolní arabské státy Izrael napadly a zmocnily se části jeho území. Na základě mírových dohod z roku 1949 pak připadla východní část Jeruzaléma včetně celého Starého města Jordánsku. Ke znovusjednocení Jeruzaléma došlo až po šestidenní válce v roce 1967.


Arménská čtvrť

Dnes je jeruzalémské Staré město rozděleno na čtyři čtvrti - židovskou, arménskou, křesťanskou a muslimskou. Naši prohlídku zahajujeme v arménské části.

Arméni začali do Jeruzaléma přicházet již počátkem 4.století, když bylo v Arménii jako v první zemi na světě vyhlášeno státním náboženstvím křesťanství. Největší uprchlická vlna sem však zamířila po turecké genocidě v roce 1915, při níž bylo vyhlazeno 1,5 miliónu lidí. Také Arméni, žijící v Jeruzalémě, měli strach z pronásledování, proto je zde každé okno zamřížované.

V průběhu následujících desetiletí začali ale do arménské čtvrti přicházet také Židé a dnes je považována za jednu z nejpobožnějších částí města. Její obyvatelé jsou značně odtažití a v pátek večer a v sobotu je zde údajně zcela mrtvo, protože striktně dodržují předepsaný svátek.


Židovská čtvrť

Židovská čtvrť se rozkládá na místě původního Herodova města a pozdější římské metropole Aelia Capitolina, kterou dal postavit císař Hadrianus po roce 135. Její tepnou bylo Cardo, které bylo ještě prodlouženo v byzantském období, aby spojilo Chrám Božího hrobu s Novou bazilikou.

Zbytky Carda se dnes nachází pod úrovní okolních ulic a byly včleněny do luxusní podzemní pasáže s galeriemi a značkovými butiky. Na stěně jedné z nich visí rovněž kopie mozaikové mapy Jeruzaléma z kostela v Madabě, která celkem přesně zachycuje stav města v 6.století.

Při archeologických vykopávkách byla rovněž odkryta Stará zeď, která je 65 metrů dlouhá a 7 metrů široká. Čára na vedlejší budově ukazuje její původní výšku. Zeď pochází z období prvního chrámu (1000-586 př.n.l.), kdy byla pravděpodobně součástí městských hradeb.

Vykopávky v této části města byly ovšem zahájeny až po roce 1967. Řada staveb, které se zde předtím nacházely, byla navíc zničena Jordánci v roce 1948, což se týká především starých synagog.


Zeď nářků

Nejvýznamnějším místem židovské čtvrti je Západní zeď, zvaná rovněž Zeď nářků. Jedná se o jediný zbytek původního druhého jeruzalémského chrámu, přesněji řečeno opevnění, které vybudoval Herodes Veliký v roce 20 př.n.l., aby zpevnil a zvětšil plochu Chrámové hory, na níž se druhý chrám nacházel.

Dnes je prostranství před Zdí nářků vlastně největší otevřenou synagogou na světě a nejposvátnějším místem všech Židů. Muži a ženy se zde modlí odděleně a do škvír ve zdi vkládají papírky se svými přáními. Na mužskou část pak navazuje další uzavřená synagoga, vytvořená z chodby podél Západní zdi, s několika knihovnami.

Zeď nářků je přístupná také nevěřícím, pokud projdou bezpečnostní kontrolou a dodrží zásady slušného chování (pro muže je to například pokrývka hlavy, která symbolizuje oddělení světského světa od božího).

Kromě toho je toto náměstí místem konání slavnostních přehlídek a pietních aktů, jako je například uvedení chlapců do dospělosti nebo vojenská přísaha.

Staré město pro dnešek opouštíme tzv. Hnojnou bránou, která dostala svoje pojmenování, protože se tudy v minulosti vyvážely odpadky za městské zdi.


Jeruzalém

(Čtvrtek, 27.dubna 2006)

Damašská brána je nejmohutnější ze všech bran jeruzalémského Starého města. Vznikla na místě původní římské brány a někdy se jí říká též Sloupová brána, protože se za ní tyčí sloup se sochou císaře Hadriána.

Poblíž Damašské brány se nachází rovněž tzv. Zahradní hrobka, o níž se protestanti domnívají, že právě tady byl hrob Ježíše Krista.

Při cestě na Chrámovou horu si nelze nepovšimnout pokračujících archeologických prací u hradeb Jeruzaléma. Po obou stranách Hnojné brány a pod jižní a západní stěnou Chrámové hory se rozkládá Jeruzalémský archeologický park (Davidson Center). Mezi vykopávkami, pocházejícími především z období Heroda Velikého, jsou zřejmě také kameny z druhého chrámu, které římští vojáci shazovali dolů z Chrámové hory.


Chrámová hora

Po zničení druhého chrámu bylo na Chrámové hoře smetiště. Po dobytí města Araby zde však byly postaveny nejvýznamnější jeruzalémské mešity, jelikož pahorek Moria je pro muslimy stejně důležitý jako pro křesťany nebo pro Židy. Právě odsud totiž vystoupil do nebe prorok Mohammed na svém koni Burakovi, který se odrazil ze skály, jež je dnes ukryta uvnitř Skalního dómu. Burak byl tedy vlastně takový arabský "Šemík".

Skalní chrám se zlatou kopulí dal postavit umájovský chalíf Abd al-Malik a dokončen byl v roce 691. Mešita Al-Aksa vznikla za jeho následovníka, během své existence ovšem prošla řadou přestaveb, nějakou dobu sloužila dokonce jako sídlo Řádu templářů. Pro nás je bohužel špatnou zprávou to, že od začátku druhé intifády v roce 2000 jsou oba chrámy pro nemuslimy nepřístupné, takže jejich interiér si můžeme prohlédnout pouze na pohlednicích.

Chrámovou horu lemují budovy medres, islámských škol. Schodiště, vedoucí ke Skalnímu dómu, jsou zakončena arkádami, zvanými kanátiry, na jejichž obloucích bude údajně podle muslimských legend vážit Bůh duše v den posledního soudu. Vedle Skalního chrámu stojí malý Řetězový chrám, jehož účel není přesně znám, mohl ale sloužit jako klenotnice.

Přímo na plošině se také modlívají muslimové o svátcích, o letošních Velikonocích to bylo údajně 400.000 lidí. Kvůli obavám o zřícení byly proto některé části Chrámové hory uzavřeny. Jelikož ale Arabové Izraelcům nevěřili, museli statický posudek potvrdit jordánští odborníci

Na Chrámovou horu vede celkem osm bran. Jako nemuslimové jsme mohli vstoupit pouze Maurskou bránou, vyjít ven ale už můžeme kteroukoliv. V našem případě to bude Brána odpuštění, která směřuje na Via Dolorosu.


Via Dolorosa

Via Dolorosa, na níž se nachází jednotlivá zastavení Křížové cesty, nesleduje zcela přesně strastiplnou cestu Ježíše Krista s křížem na ramenou, kterou absolvoval před 2000 lety. Město se od té doby natolik změnilo, že to není možné. To ale samozřejmě nebrání výpravám poutníků z celého světa, aby si ji na tomto originálním místě nepřipomněli.

První zastavení, nazvané "odsouzení Ježíše Krista", je běžně nepřístupné. Ježíš byl totiž souzen Pilátem v Antoniově tvrzi, kde se v té době nacházela římská kasárna, a v současné době je zde umístěna náboženská škola.

Druhé zastavení "Ježíš bere kříž na ramena" připomínají však hned dvě kaple, Kaple bičování a Kaple odsouzení, nacházející se rovněž na území bývalé rozlehlé Antoniovy pevnosti.

Mezi druhým a třetím zastavením procházíme pod obloukem Ecce Homo. Oblouk se nachází na místě, kde Pilát pronesl slova "Ejhle, člověk", s Ježíšovou křížovou cestou však nemá jinak nic společného, protože zde v té době ještě nestál. Postaven byl Římany v roce 70 při dobývání Jeruzaléma a dnes je jeho polovina zazděna v budově Kláštera Siónských sester.

V místě třetího zastavení "Ježíš padá pod křížem" stojí v současné době Polská kaple. Tady opouštíme skupinu polských putníků, která se vydala po Křížové cestě, protože se právě zde chystají sloužit mši.

Značná část Via Dolorosy však dnes bohužel více než poutní místo připomíná tržní uličku a některá zastavení se zcela ztrácí mezi stánky trhovců. Plaketu se čtvrtým zastavením, "Ježíš se setkává se svou matkou", visící na stěně domu mezi tričkama jsme málem přehlédli.

U pátého zastavení, kde byl "Šimon z Kyrény přinucen římskými vojáky pomoci nést Ježíšovi kříž", se Via Dolorosa stáčí již nahoru na vrch Golgota.

V místě šestého zastavení "Veronika utírá Ježíšovi tvář" dnes stojí Kaple sv.Veroniky, sedmé zastavení "Ježíš padá podruhé" se nachází u františkánské kaple. Osmé zastavení "Ježíš promlouvá k jeruzalémským ženám" ze současné trasy Křížové cesty však trochu vybočuje.

Deváté zastavení "Ježíš padá potřetí" označuje římský sloup vedle brány do etiopského kláštera. Z jeho nádvoří pak lze již spatřit kopule Chrámu Božího hrobu, v němž se nachází posledních pět zastavení.


Chrám Božího hrobu

Chrám Božího hrobu stojí nad místy, kde byl Ježíš Kristus ukřižován, pohřben a vstal z mrtvých a zahrnuje tedy v sobě také celý pahorek Golgota, který v Ježíšových dobách stál za městskými hradbami. Golgota znamená "lebka" a toto jméno dostalo návrší díky svému tvaru a protože se zde v římské době prováděly popravy. Jednalo se spíše o náhorní plošinu, jejíž okraj tvořil opuštěný kamenolom, do jehož stěny byly vyhloubeny komorové hroby.

První baziliku na tomto posvátném místě dal postavit císař Konstantin z podnětu své matky Heleny a vysvěcena byla roku 335. V roce 1009 byla stržena fátimovským chalífem al-Hakimem v rámci jeho tažení proti nevěřícím. Nový chrám postavili křižáci v průběhu 12.století a přestože musel být několikrát opravován po požáru a zemětřesení, odpovídá jeho dnešní vzhled v podstatě tehdejší podobě.

Vnitřní uspořádání Chrámu Božího hrobu je na první pohled poněkud chaotické, což je způsobeno tím, že se o něj v současné době stará celkem šest církví - řecká ortodoxní, arménská, římskokatolická, koptská, syrská a etiopská. Ty mají mezi sebou jednotlivé prostory rozděleny s přesností na centimetr, pouze u Ježíšova hrobu se v pravidelných intervalech střídají.

Poslední zastavení Křížové cesty si tedy již vzhledem ke značnému množství poutníků a dlouhým frontám nelze prohlédnout v chronologickém sledu, ale musíme mezi nimi běhat napřeskáčku.

Ihned za vstupem se nachází Kámen pomazání, představující třinácté zastavení, při němž je "Ježíš sňat z kříže". Na plošině nad kamenem je navíc desáté.zastavení "Ježíšovi je svléknut oděv".

Na vrcholu Golgota jsou dvě zastavení. Jedenácté "Ježíš je přibit na kříž" zastupuje mozaika v kapli vpravo od Kalvárie. Samotná Kalvárie je pak dvanácté zastavení "Ježíš umírá na kříži". V místě, kde byl Ježíšův kříž ukotven, je ve skále puklina, k níž si poutníci bez ohledu na svůj věk klekají, aby ji mohli políbit.

Ježíšův hrob představuje poslední čtrnácté zastavení. Před Kaplí Božího hrobu se tvoří dlouhá fronta poutníků, kteří jsou do malého vnitřního prostoru vpouštěni po čtyřech, aby se zde mohli krátce pomodlit.

Hrob, do něhož byl Ježíš uložen, byl dosud nepoužitý a patřil Josefovi z Arimatie, jednomu z Ježíšových tajných učedníků, který požádal Piláta o jeho tělo. Samotná hrobka je dvoudílná. Tělo bylo uloženo ve druhé jeskyni. V první komoře se Máří Magdaléna, Marie a Salome několik dní po Ježíšově smrti, když šli pomazat jeho tělo vonnými mastmi, setkali s bílou postavou (zřejmě andělem), která jim oznamovala jeho vzkříšení ("Byl vzkříšen, není ho zde již více...").

Vzhledem k současné výzdobě Kaple Božího hrobu si lze přesnější představu o tom, jak původní komorové hroby před 2000 lety vypadaly, udělat v syrsko-jakubské kapli, která je sice vyhořelá, ale ve skále za ní se nachází originální hrob z té doby.

Podrobná prohlídka Chrámu Božího hrobu, v němž se nachází několik kaplí jednotlivých církví v různých úrovních, zabere poctivým poutníkům bez problémů několik hodin.

K nejzajímavějším patří podzemní Kaple sv.Heleny, zasvěcená matce císaře Konstantina, která měla významnou zásluhu na šíření křesťanství v jeho počátcích. Kapli na její počest vybudovali křižáci s použitím starých byzantských sloupů, boční stěny jsou zbytky první baziliky ze 4.století.

Z Kaple sv.Heleny vedou navíc ještě další schody dolů do skalní Kaple Nalezení kříže. Tady údajně sv.Helena našla původní Ježíšův kříž.


Citadela

Do hradeb na samém okraji křesťanské čtvrti je zasazena Citadela, v níž je dnes umístěno Muzeum dějin Jeruzaléma. Citadela stojí na místě původního Herodova paláce, její současná podoba však pochází ze 14.století a některé části přistavěl dokonce až sultán Sulejman Nádherný v rámci budování nových jeruzalémských hradeb. Dominantou pevnosti je tzv. Davidova věž, která sloužila zřejmě jako minaret.


Betlém

(Čtvrtek, 27.dubna 2006)

Betlém sice leží pouhých 5 kilometrů jižně od Jeruzaléma, dostat se do něj však není vůbec jednoduché. Betlém je dnes již pod přímou palestinskou samosprávou, což znamená, že musíme projít "trojnásobnou" pohraniční kontrolou.

Náš řidič a průvodkyně jsou navíc Židé, takže nemají přístup do Betléma povolen vůbec. Musíme si proto dopředu zajistit arabský autobus a nového průvodce, kteří pro nás přijedou z druhé strany.

Absurdnost celého tohoto opatření se ještě zvýší ve chvíli, kdy se dozvídáme, že několikastupňová zeď s ostnatými dráty, postavená Izraelci údajně z bezpečnostních důvodů, obklopuje pouhých 40% Betléma, zatímco na zbytku není hranice nijak střežena. Zeď tedy pouze komplikuje situaci těm, kteří denně dojíždí za prací mimo město, zatímco případní teroristé si cestu přes pole stejně bez problémů najdou.

Betlém má v současné době 50.000 obyvatel a jeho jméno doslova znamená "dům masa" (arabsky), případně "dům chleba" (hebrejsky). Často bývá označován ale také jako "Davidovo město", protože se zde narodil David a rovněž tady byl prohlášen králem.

Podle legendy se zde má rovněž narodit mesiáš, který má pocházet z Davidova rodu. Tyto znaky by odpovídaly Ježíši Kristovi, kterého křesťanská církev za spasitele skutečně považuje.

Ježíšův otec Josef sice žil v Nazaretu, ale pocházel z Davidova rodu a když Herodes Veliký vyhlásil sčítání lidu, musel se Josef do Betléma vrátit, aby se v městě svých předků zaregistroval. A jak je všeobecně známo, právě při této cestě jeho žena Marie porodila.

Ježíš se tedy narodil v Betlémě z Davidova rodu. Nenarodil se ovšem jako král, protože Josef s Marií zde žádné ubytování nesehnali, takže přišel na svět ve chlévě.


Bazilika Narození Páně

Nad jeskyní, kde se Ježíš narodil, dala už v roce 325 postavit Helena, matka Konstantina Velikého, baziliku. Kostel byl zničen Samaritány, v roce 530 zde však zbudoval nový chrám císař Justinián.

Kostel byl později ještě upraven křižáky a vstupní brána byla snížena, protože muslimové vjížděli dovnitř na koních a tím jej znesvěcovali. Každý, kdo chce tedy dnes do Baziliky Narození Páně vstoupit, se musí sehnout.

Sloupy, podpírající střechu baziliky, jsou zhotoveny z leštěného růžového vápence a většina jich pochází z původní stavby ze 4.století. Z této doby jsou rovněž mozaiky, které můžeme spatřit v odkryté části pod současnou podlahou. Většina sloupů ve střední lodi byla v křižáckém období doplněna malbami světců a P.Marie s děťátkem.

Centrem baziliky je samozřejmě Jeskyně Zrození, konkrétní místo narození Ježíše Krista je zde vyznačeno stříbrnou hvězdou. Hvězda byla původně zlatá, ta se ale ztratila po obsazení Betléma arabskými uprchlíky v roce 1948.


Klášter sv. Kateřiny

Bazilika Narození je spojena křížovou chodbou s Klášterem sv.Kateřiny, který založili františkáni koncem 19.století. Součástí klášterního kostela je však také Jeskyně sv.Jeronýma, v níž tento světec prožil ve 4.století 40 let svého života a jako první přeložil Starý zákon do latiny. Údajně jsou tady rovněž pohřbena neviňátka, zavražděná Herodem, tato pověst ale není historicky potvrzena.


Nový Jeruzalém

(Čtvrtek, 27.dubna 2006)

Na zpáteční cestě do Jeruzaléma se zastavujeme na oběd v kibucu Ramat Rachel. Z blízké vyhlídky lze sledovat, jak Izraelci postupně obklopují Betlém novými židovskými čtvrtěmi, které jsou součástí Jeruzaléma, čímž toto město již prakticky obklíčili.

V dálce lze spatřit rovněž Herodeion. Na tomto charakteristickém kopci vystavěl Herodes Veliký kruhovou pevnost, o které se předpokládá, že se stala také jeho hrobkou. Samotný Herodův hrob se ale dosud nenašel.

Zbytek dnešního dne pak věnujeme prohlídce okrajových částí a moderního Jeruzaléma. Již Angličané vydali příkaz, že všechny nově postavené domy musí být obloženy bílým jeruzalémským kamenem, jak tomu bylo za časů Heroda Velikého, a Izrael v této politice pokračuje.


Yad Vashem

Za nejvýznamnější muzeum v Jeruzalémě považují samotní Izraelci Yad Vashem, věnovaný vzpomínce na 6 miliónů Židů, kteří zahynuli za druhé světové války.

Nejpůsobivějším místem celého muzea je Památník dětí - temná budova, v níž svítí světýlko za každého z 1,5 milionu dětí, zavražděných během holocaustu. Jedná se přitom o pouhou jednu elektrickou svíčku, "naklonovanou" sérií zrcadel, a střídající se mužský a ženský hlas přitom předčítá do ticha jména a národnosti všech dětí.

Opodál stojící Pomník Goldsmitha zase připomíná muže (jednalo se o polského spisovatele, píšícího pod jménem Janusz Korczak), který se staral o děti z varšavského ghetta a společně s nimi také šel do plynu.

Samotné Muzeum holocaustu je pak spíše audiovizuálním představením, v němž se můžeme seznámit s jeho historií od nástupu nacistů až po osvobození, a zároveň obžalobou jednotlivých států a institucí, které se do boje proti Hitlerovi včas nezapojily a odsun Židů do koncentračních táborů povolily.


Knesset

Budova izraelského parlamentu, zvaného Knesset, není momentálně dobře vidět, protože kvůli stavebním pracím stojí za ohradou. První parlament měl sídlo v Tel Avivu, v roce 1949 byl přenesen do Jeruzaléma. Na tomto místě funguje od roku 1964. Knesset má 120 členů a je jednokomorový.

Řada vládních úřadů však stále v Tel Avivu zůstává a sídlo tam mají také téměř všechny ambasády a velvyslanectví, protože většina zemí Jeruzalém jako hlavní město židovského státu nikdy neuznala.

V parku naproti Knessetu můžeme spatřit jeden ze symbolů Izraele - sedmiramenný bronzový svícen, zvaný Menora. Na tržnicích jsme viděli prodávat jako suvenýr rovněž svícen devítiramenný, ten má ovšem pouze náboženský význam.

Sedmiramenný svícen na sobě nese řadu vyobrazení, vztahujících se k izraelským dějinám, ústřední místo na prostředních dvou ramenech zabírá Mojžíš s "věštícíma" rukama a David s hlavou Goliáše.


Mea Searim

Mea Shearim je nejortodoxnější a díky svému klidu také možná nejromantičtější čtvrtí celého Jeruzaléma. V pátek odpoledne se tady dokonce zastaví veškerá doprava, aby se Židé mohli v klidu věnovat studiu talmudu.

Protože zdejší obyvatelé nečtou televizi ani se nedívají na noviny, dovídají se veškeré novinky pouze z vylepených plakátů.


Katedrála sv. Jiří

Katedrála sv.Jiří se nachází na východním okraji městského centra, kde má sídlo rovněž náš hotel Grand Court. Do tohoto pětihvězdičkového hotelu jsme se dostali díky tomu, že původní hotel, kde jsme měli rezervaci, byl plný, takže nás museli jeho majitelé přemístit do zařízení vyšší kategorie. Tato situace je prý ale v Izraeli obvyklá - vyšší kategorie znamená vyšší cenu dalších služeb a větší švédské stoly pro více hostů ve větších "výkrmnách".

Katedrála sv.Jiří je anglikánská a svým vzhledem skutečně anglické stavby připomíná. Rovněž pojmenována je po sv.Jiřím, patronovi Anglie, který však byl ve skutečnosti palestinským vojákem, odvedeným do římské armády, který byl v roce 303 popraven za to, že roztrhal Diokleciánův dekret, zakazující křesťanství.

Katedrála byla postavena v roce 1910 a za první světové války zde bylo sídlo tureckého velení, kde byla v roce 1917 podepsána mírová smlouva s Brity, potvrzující jejich převzetí moci v Palestině.


Mrtvé moře

(Pátek, 28.dubna 2006)

Východně od Jeruzaléma se rozkládá Judská poušť. Jeruzalém sice leží v nadmořské výšce kolem 400 metrů, což není nijak mnoho, jelikož ale Mrtvé moře klesá až do hloubky 400 metrů p.m., znamená to převýšení přes 800 metrů. Přibližně v polovině cesty proto narážíme na podivnou ceduli, oznamující, že jsme právě dosáhli výšky 0 metrů, čili, že jsme se dostali na úroveň mořské hladiny.

Judskou poušť dosud obývají beduíni stejně jako před staletími. Rozdíl je snad pouze v tom, že dnes vidíme v jejich táborech zaparkované pickupy a vedle stanů se tyčí satelitní antény. Možná, že svoje stáda již také navádí pomocí GPS.


Kumrán

Beduíni mají také největší zásluhu na objevení známých kumránských svitků. Kumrán leží v severní části Mrtvého moře a když se v roce 1947 zatoulala jednomu z pastýřů koza do zdejších jeskyní, objevil při jejím hledání hliněné nádoby, obsahující 190 pergamenů. Jednotlivé svitky se pokusili beduíni prodal za celkem bezvýznamnou cenu starožitníkovi z Jeruzaléma a ten teprve odhalil jejich skutečnou hodnotu.

Jednalo se totiž o spisy esejců, samotářské a asketické sekty, která se tady ukrývala před Římany koncem předchozího a počátkem našeho letopočtu. Mezi esejskými kronikami byl nalezen rovněž Starý zákon a jedná se o nejstarší dochovanou podobu této knihy vůbec. Kromě nesporné historické hodnoty spočívá její význam v tom, že zde biblické příběhy byly zachyceny ještě předtím, než byly zkresleny následujícími podáními.

Svitky od Mrtvého moře jsou dnes uloženy v Jeruzalémě v Izraelském muzeu, kde pro ně byla zřízena samostatná Svatyně knihy, jejíž střecha připomíná pokličku nádob, v níž byly nalezeny. Jelikož svitky přežily díky suchému pouštnímu prostředí téměř 2000 let, bylo nyní největším problémem vytvoření atmosféry, v níž by zůstaly perfektně zachovány i nadále.


Masada

Pevnost Masada, tyčící se na skalním útesu nad Mrtvým mořem, je nejvýznamnějším symbolem židovského odboje proti Římanům. Masada odolávala ještě tři roky po pádu Jeruzaléma a nakonec tisícovka jejích obyvatel raději volila dobrovolnou smrt, než by se vzdala do římských rukou.

Pevnost byla postavena pravděpodobně již ve 2.století př.Kr., značného rozšíření a výstavby honosných paláců se dočkala za Heroda Velikého. Římané pod vedením Vespasiana (v tu dobu nebyl ještě císařem) ji dobyli až v roce 73 díky náspu, který končil 50 metrů před Masadou, a dál pokračovali beranidly.

V pevnosti však již našli všechny mrtvé. Její obyvatelé mezi sebou vylosovali 10 mužů, kteří ostatní podřezali. Z nich potom jeden podřezal zbývajících 9, pevnost zapálil a sám spáchal sebevraždu.

Naživu byla ponechána pouze malá skupinka žen, aby mohly vyprávět historku o obléhání pevnosti a jejích statečných obráncích. Díky nim se také o Masadě dočteme v knize Josefa Flavia "Válka židovská". Jeho spisy byly však dlouhá staletí považovány pouze za legendu a pevnost byla archeology odkryta až v 19.století.

Většina staveb na území Masady je dílem Heroda Velikého. Části pod černou čarou představují originál, to, co je nad nimi, je rekonstrukce. V některých budovách najdeme ještě zbytky fresek, díky nimž si můžeme udělat představu o původní výzdobě obchodů a paláců.

Schody do Severního paláce jsou původní, takže je docela možné, že po nich kráčel samotný Herodes Veliký, i když není historicky doloženo, že by Masadu vůbec kdy navštívil. Součástí rozsáhlého komplexu Severního paláce, který budoval jako své soukromé sídlo, je však také visutý palác o třech úrovních, obsahující lázně a taneční terasu.

Všechny místnosti paláce byly zdobeny nádhernými mozaikami, nejzachovalejší mozaiky z Herodovy doby najdeme v římských lázních. Nízké sloupy původně podpíraly podlahu caldaria, pod níž proudila pára a teplý vzduch.

Masadu obléhalo podle Flaviových spisů nakonec téměř 10.000 římských vojáků, pro něž muselo být zbudováno v okolí několik táborů. Největší římský tábor lze spatřit při severním úpatí skalního útesu.

Obránci mohli udržet Masadu ve svých rukou tak dlouho také díky předzásobeným sýpkám a dokonalému vodnímu systému. Dešťová voda byla z okolních kopců sváděna do pevnosti důmyslným systémem akvaduktů. Cisterny, které vodu zadržovaly, doplňovaly v řadě případů dokonce rituální mikve.

Synagoga, vybudovaná na vrcholu pevnosti Herodem Velikým, je zřejmě nejstarší na světě. Vedle stojící holubník sloužil nejen pro chování ptáků, ale zároveň jako kolumbárium, pohřební niky obsahovaly popel Herodových vojáků.

V Západním paláci, určeném pro hosty, je několik koupelen a nejhezčí mozaiky. Byzantská západní brána sloužila jako vstup do baziliky.

Nedaleko Západního paláce se nachází rovněž veřejný bazén. Jak je vidět, Herodes Veliký při projektování svých paláců na občerstvení hostů ve třicetistupňových vedrech opravdu nezapomínal a naplněné nádrže možná právě pak zachránily obránce pevnosti před vyhladověním a vyžíznivěním.


Mrtvé moře

Mrtvé moře je součástí africko-syrské propadliny a byla zde naměřena nejnižší nadmořská výška (nebo hloubka?) na zeměkouli, která činí 440 metrů pod úrovní mořské hladiny.

Mrtvé moře je široké 19 kilometrů a dlouhé 75 kilometrů, jeho plocha se však každým rokem díky vypařování zmenšuje. Kromě dešťové vody, stékající z okolních hor, jej totiž naplňuje již jen řeka Jordán a její hladina také neustále klesá. V letošním roce je navíc obzvlášť nízká.

Kromě přirozeného vysychání mají na nepříznivou situaci značný vliv také továrny na zpracování drásla, odčerpávající vodu na jihu. Mrtvé moře je tedy již dnes vlastně rozděleno na dvě části a hrozí, že v budoucnu zmizí z povrchu zemského úplně.

Mrtvé moře navíc představuje jedinečný ekologický systém a to paradoxně díky té zvláštnosti, že zde vůbec nic nežije. Jeho vody totiž obsahují téměř 1/3 solí a minerálů a jejich koncentrace díky vypařování neustále stoupá.

Právě tato skutečnost ale zároveň znamená, že se v Mrtvém moři nemůžete utopit, jak jsme se osobně přesvědčili při koupání ve středisku En Bokek. Tělo se v olejnaté vodě chová doslova jako špunt a při každém pokusu o přetočení nebo plavání vymrští Vaše ruce a nohy nemilosrdně do vzduchu. Nejlepší asi opravdu je položit se na hladinu, otevřít pivo a číst si noviny...


Sodoma

Na jižním břehu Mrtvého moře leží vesnice Sodoma, o níž se dlouhá léta předpokládalo, že je to ono místo, které bylo podle Starého zákona společně s Gomorou zničeno Bohem jako odplata za hříchy jejich obyvatel.

Dnes už historikové vědí, že se obě města nacházela na východním břehu Mrtvého moře na území dnešního Jordánska. Sodomě však její název už zůstal a samozřejmě to ani nebrání tomu, aby některé solné sloupy v této oblasti nebyly pojmenovány po Lotově ženě, která se při útěku ze Sodomy ohlédla a zkameněla.


Eilat

(Pátek, 28.dubna 2006)

Již dříve bylo řečeno, že Izrael omývají tři moře. Tato informace je však poněkud zkreslená - Mrtvé moře není mořem v pravém slova smyslu, a z Rudého moře patří Izraeli pouze 10 kilometrů pobřeží.

Na takto malou plochu se samozřejmě nic víc než jedno letovisko s podvodní observatoří nevejde. Eilat je navíc tak stísněný, že i letištní ranvej zde probíhá středem města a dělí jej tak na dvě poloviny. Během naší "cestovatelské kariéry" se stalo poprvé, že jsme mohli dojít s kufry z hotelu až do letištní haly pěšky...


Aqaba

(Sobota, 29.dubna 2006)

Sousední Jordánsko má pobřeží o kousek víc - asi 20 kilometrů. Je zde však umístěn také jediný jordánský přístav, takže na turistické letovisko toho také moc nezbývá.

Eilat a Aqaba spolu sice těsně souvisí, chcete-li se však dostat z jednoho města do druhého, musíte zajet na hraniční přechod Arava, který se nachází o několik kilometrů víc na sever, a absolvovat minimálně dvouhodinovou pohraniční proceduru. Automobily a autobusy navíc nesmí na území druhého státu vůbec, takže si musíte zajistit nový povoz.

Aqaba prodělala v poslední době neuvěřitelný rozvoj. Zatímco před pár lety jsme jen klopýtali po staveništích a přes plot hleděli na luxusní budovy ve vedlejším státě, nyní nás uvítaly rozlehlé parky s fontánami a bulváry s moderními hotely, původní přízemní stánky překupníků s alkoholem byly nahrazeny několikapatrovými obchodními domy, těžícími z výhod bezcelní zóny.

Od Eilatu se Aqaba momentálně liší především strukturou svých klientů. Zatímco na izraelské straně potkáváte samé "bledé tváře" (ani Židů s klobouky a jarmulkami zde příliš není), po aqabské promenádě korzují především Arabové a Arabky s kočárky. Díky barvě jejich kafijí, tradičních arabských pokrývek hlavy, lze soudit, že se nejedná pouze o Jordánce (ti nosí červenou, resp. červenobílou), ale také o šejky ze sousední Saúdské Arábie (kteří mají čistě bílou). Nacházíme se totiž v místě, kde se na velice malém "plácku" setkávají hranice hned čtyř států - Saúdské Asrábie, Jordánska, Izraele a Egypta.

Novou dominantu města tvoří stožár s největší vlajkou na světě, který stojí na aqabském nábřeží před domem Shariffa Hussina bin Aliho, kde začal v roce 1916 boj Arabů za nezávislost. Dnes je zde umístěno Aqabské muzeum.

Stožár je vysoký 170 metrů a vlajka je údajně zapsána v Guinessově knize rekordů. Ve skutečnosti se však nejedná přesně o jordánskou vlajku, protože má v červeném trojúhelníku korunku místo hvězdičky


Petra

(Sobota, 29.dubna 2006)

Největším turistickým lákadlem Jordánska je Petra, skalní město, vystavěné Nabatejci v Mojžíšově údolí (Wádí Musa).

Nabatejci přišli do této oblasti v 6.století př.n.l. a protože to byli zdatní obchodníci, vybudovali zde brzy uznávanou obchodní říši. Petra se stala díky své poloze bezpečnou zastávkou všech karavan, za což vybírali náležité poplatky a daně. Vrcholu dosáhlo toto město v 1.století př.Kr., kdy zde žilo údajně až 45.000 lidí.

V roce 106 dobyl město císař Trajánus (povedlo se mu to jen díky zradě) a začíná období římské Petry. Za Římanů se ještě dále rozrůstala, ve 4.století sem přichází první křesťané, po nich muslimové a ve 12.století křižáci, po jejichž odchodu však Petra upadla na více než 500 let v zapomenutí.

Znovu ji objevil teprve v roce 1812 švýcarský cestoval Johann Ludwig Burckhardt, který se dovnitř dostal v přestrojení za beduína, jež se vydal provést oběť proroku Áronovi, Mojžíšovu bratru, pohřbenému v blízkých horách.

Kolem Obeliskové hrobky a Bloků džinů přicházíme k bráně do soutěsky (Bab al-Siq). Bloky džinů zastupují nabatejské duchy. Protože Nabatejcům jejich víra nedovolovala znázorňovat Bohy ani živé bytosti, mají všechny jejich pomníky charakteristický tvar kamenného kvádru.

Soutěska al-Siq představuje jediný vstup do skalního města. Je dlouhá 1200 metrů a její šířka nedosahuje v některých místech ani 80 centimetrů. Podél skalních stěn se vine akvadukt, kterým byla odváděna voda a regulován její stav, aby se zabránilo povodním. Přibližně každých sto metrů jsou pak ve skalách vyhloubeny niky, u nichž se poutníci zastavovali, aby se pomodlili.

Na rozšířeném prostranství uprostřed soutěsky je umístěn Pomník s nikou. Jedná se o kamenný kvádr, v jehož čelní straně je vytesána prohlubeň, v níž jsou umístěny dva menší bloky džinů. Nápisy připomínají hlavní nabatejské božstvo, podle některých výkladů se týkají boha války Ozzyho.

Na samém konci soutěsky se pak užaslým návštěvníkům otevírá pohled na nejznámější stavbu Petry - Pokladnici. Tento záběr dokonce tak fascinoval režiséra Stevena Spielberga, že se rozhodl sem umístit závěrečný děj filmu Indiana Jones a poslední křížová výprava, čehož samozřejmě náležitě využívají místní obchodníci - každý kůň se jmenuje Indiana Jones a každý druhý stánek nese na svém štítě portrét Harrisona Forda a Seana Conneryho.

Pokladnice (Al Khazneh) pochází z 1.století n.l., její skutečný význam však není dosud znám a původ helénistické výzdoby je záhadou. Někteří historikové se domnívají, že to byla královská hrobka (žádné tělo se zde ale nenašlo), stopy po kulkách pocházejí od beduínů, kteří se snažili její nádhernou výzdobu rozstřílet v domnění, že je to pokladnice a že se z váz vysypou peníze.

Podle jiných teorií se jednalo pouze o zádušní chrám. Tholos uprostřed svrchní části Pokladnice představuje zřejmě bohyni plodnosti al-Uzza, orel je zase znakem nabatejského mužského božstva. V posledních letech byly navíc odkryty další části budovy, nacházející se dosud pod zemí.

O skutečném účelu staveb, lemujících cestu do dalších částí Petry, se historikové také stále dohadují. Podle jedněch jsou to hrobky, podle druhých obydlí. Je navíc docela možné, že mají pravdu obě strany a Nabatejci pohřbívali své mrtvé přímo ve svých domech, aby jim byli stále nablízku.

Komorové hrobky jsou umístěny většinou nahoře, aby byly chráněny před vykradači a zvířaty. S výzdobou interiéru si nabatejští umělci hlavu lámat nemuseli - přírodní zabarvení petrských skal vytvořilo ty nejhezčí barevné obrazy za ně. Zajímavým architektonickým doplňkem jsou schodovité štíty, tyčící se nad antickými římsami.

Divadlo pro 3000 lidí je sice vystavěno v římském stylu, postavili jej však v 1.století Nabatejci. Občerstvení naproti divadla je vhodným místem k zastávce nejen kvůli posezení u šálku kávy, ale také k návštěvě záchodů, které jsou umístěny v jednom z původních skalních obydlí.

Mezi nejzajímavější stavby Petry bezesporu patří také řada královských hrobek, vytesaných do úpatí hory al-Chubta - Urnová hrobka, Hedvábná hrobka, Korintská hrobka a Palácová hrobka.

Urnová hrobka (někdy nazývaná též Vázová hrobka) byla postavena v roce 164 př.n.l. a později sloužila rovněž jako soudní dvůr, ve spodní části bylo vězení. V roce 447 byl interiér Urnové hrobky změněn na kostel, vybarvení apsid zajistila opět příroda. V horní části jsou vytesány tři komorové hroby, na čelní stěně prostředního z nich je umístěna socha muže v tóze.

Hedvábná hrobka dostala své pojmenování díky nejhezčímu vybarvení, takže se člověk ani nestačí divit, jakými barevnými paletami příroda v Petře disponovala.

Korintská hrobka svým vzhledem částečně připomíná jinou petrskou stavbu - klášter al-Deir, ve skutečnosti je však její stylově nesourodý portál pro historiky stále záhadou.

Palácová hrobka je ze všech královských hrobek největší a původně byla zřejmě ještě vyšší a její pětipatrový čelní portál dokonce přesahoval skálu, do níž je vytesána. V důsledku stoupající eroze se však horní patra již zřítila.

Voda je vůbec největším problémem Petry. Už Nabatejci ji museli odvádět systémem kanálů a zadržovat hrázemi, aby nevytvořila ze soutěsky al-Siq divoký kaňon. Jedinou možností, jak zabránit rostoucí erozi v současné Petře, je výstavba nových řečišť a kanálů, které budou vodu po deštích regulovat.

Římská Petra vznikla krátce po roce 106, kdy bylo město dobyto Římany. Její hlavní třídou bylo Cardo, lemované paláci, tržnicemi a svatyněmi. Vykopávky v této části však stále pokračují a archeologové každým rokem objevují další stavby z různých období po obou jeho stranách.

Na kopečku, který spojoval s Cardem původně most přes údolí Wádí Musa, byl odkryt Chrám okřídleného lva, který dostal svoje pojmenování podle soch okřídlených lvů, znázorňujících však ve skutečnosti zřejmě nabatejskou bohyni al-Uzza.

Schodiště z kolonády vede rovněž k Velkému chrámu, pocházejícímu pravděpodobně z 1.století př.n.l. Součástí svatostánku je hlediště se 600 místy k sezení, pod jeho podlahou se nacházel rozvětvený kanalizační systém. Význam této stavby proto není dosud vyjasněn (v chrámech obvykle amfiteátry nebyly), možná se jednalo o obětiště.

Římské Cardo je zakončeno Hadriánovou bránou, z níž se ovšem zachovaly pouze boční sloupy. Je ale také možné, že se vůbec nejednalo o triumfální oblouk a volně stojící sloupy tvořily pouze vstup do dalšího posvátného okrsku, jehož centrum představuje palác, stojící za nimi.

Stavba nese sice název Princeznin palác (Kasr al-Bint), toto pojmenování mu ale dali beduíni. Ve skutečnosti se jednalo zřejmě o hlavní chrám Petry v 1.století př.n.l. a nedávno odkrytá kamenná deska pod schodištěm sloužila jako oltář boha slunce Dúšary.


Caesarea

(Neděle, 30.dubna 2006)

Přístav Caesarea vybudoval Herodes Veliký ve svých nejlepších letech, protože věděl, že lodě, plující z Pirea do Alexandrie potřebují na své cestě bezpečnou zastávku. Místo, kde stál původně malý fénický přístav, tuto záruku poskytovalo díky svým přírodním podmínkám.

Výstavba města probíhala v letech 29-22 př.n.l. a pojmenováno bylo po římském císaři Augustu Caesarovi. O jeho nádheře psal už Josefus Flavius, kronikář Herodovy doby, historici mu ale stejně jako v případě Masady dlouho nevěřili, takže systematické vykopávky zde začaly teprve v polovině 20.století.

Herodes Veliký obdivoval vše římské a nedovedl si představit své nové město bez pořádného divadla a paláce. Stavba divadla trvala 20 let a jeho jeviště bylo dvoupatrové, sochy působily vlastně jako trvalé kulisy. Výstavku římských a byzantských soch můžeme vidět na trávníku před divadlem, muslimové jim však sundali hlavy.

Divadlo bylo otevřeno v roce 6 př.n.l. a při té příležitosti uspořádal Herodes také velkolepé sportovní hry. Na slavnostní otevření se dostavili sportovci z celé země a poprvé v historii byla vyhlašována první tři místa a ne pouze vítěz, jak tomu bylo do té doby.

V římském a byzantském období byla Caesarea jedním z nejvýznamnějších měst v Judsku a Palestině. Sídlili tady římští zástupci, archeologové zde našli dokonce tabulku se jménem Pilát Pontský, což je jediný faktický důkaz o jeho existenci. V byzantském období vzrostl počet obyvatel města na 100.000.

Caesarea je také spojována se jménem sv.Pavla a počátky křesťanství. Na hlavicích římských sloupů se tady začínají objevovat první kříže.

Podle pověsti se zde také našel svatý grál. Číše, z níž dával Ježíš pít svým učedníkům při poslední večeři, však byla potom odvezena do Itálie, kde se ztratila.

Prosperita města končí v roce 638 s příchodem islámu, částečně je oživena během výprav křižáků, kteří využívají zdejší přístav, v 19.století sem Turci přivedli muslimy z Bosny a Hercegoviny.

Herodův palác byl postaven na skále v moři, dnes však můžeme spatřit již jen zbytky jeho potopených zdí a fragmenty, rozeseté po pobřeží.

Přesnější představu si lze udělat o velikosti původního hipodromu, který se nacházel dál od břehu a patřil k největším v tehdejší Římské říši. Na polooválném stadiónu se konaly závody vozatajů, které jsou rovněž vyobrazeny na původních freskách.

Dochovaly se také originální latríny z římské doby. Rozměry jednotlivých posezení se postupně zvětšují, takže si každý návštěvník mohl vybrat dle své velikosti.

Směrem ještě dál od moře stoupáme k hlavní třídě byzantského města. Na vrcholu schodiště kráčíme dokonce po mozaikách ze 4.století.

Nejzachovalejší památkou byzantské části jsou ovšem veřejné lázně, opět s nádhernými mozaikami a mramorovými sloupy a bazény. Poslední mozaiky už znázorňují dokonce i ptáky a zvířata.

Severní část archeologického areálu uzavírají křižácké hradby. Křižácké brány, kostel a hrad pochází ze 13.století. Část z nich ale byla již přeměněna na restaurace a galerie. Do tohoto prostředí je zasazen rovněž malý amfiteátr. Srbská mešita je z roku 1809.

Hned za hradbami lze rozeznat také zbytky bývalého římského akvaduktu. Jeho zachovalejší a delší část se však nachází pár kilometrů severně od města. Římané přiváděli vodu do Caesarei až z pohoří Carmel a další kousky tohoto akvaduktu jsme spatřili již při naší první cestě do Haify.


Tel Aviv - Jaffa

(Neděle, 30.dubna 2006)

Tel Aviv existuje od roku 1909 a rozšiřuje se směrem na sever. Původně se začal stavět jako čtvrť Jaffy, velice rychle se ale odtrhnul. Po vyhlášení židovského státu zde sídlil krátkou dobu izraelský parlament, některé zastupitelské a vládní úřady zde jsou dodnes.

Telavivská radnice je celkem nevzhledná skleněná budova v centru města a je před ní vyznačeno místo, kde byl v roce 1995 zavražděn ministerský předseda Jicchak Rabin.

Na listinu UNESCO byl Tel Aviv zapsán díky své moderní architektuře, reprezentované například stylem bauhaus. Tento směr vznikl v Německu po první světové válce a představují jej funkční, strohé a účelné tvary jednotlivých staveb. Nejvíce budov tohoto stylu se zachovalo právě v Tel Avivu.


Jaffa

Jaffa je jedním z nejstarších měst na světě a pod názvem Jope je zmiňováno již ve Starém zákoně. Pojmenováno je po Jopem, synovi Noema. Výrazně rozšiřovat se však začalo až od poloviny 19.století, dnes zde žije většina muslimského obyvatelstva.

Nejkrásnější pohled na Jaffu a přilehlý Tel Aviv se naskýtá z vyhlídky v parku Abrasha. Méně estetický už je pohled na zde umístěné Pomníky víry, které mají znázorňovat Jákobův sen, Obětování Izáka a Pád Jericha.

Město Jaffa je spojeno s činností sv.Petra, proto taky nejvýznamnější kostel ve městě nese jeho jméno. Postaven byl však koncem 19.století ve stylu churriguereskního baroka, známého především z Mexika a Jižní Ameriky.

Jaffa je dnes celkově hodně "umělecky" založené město. Staré město je prošpikováno uměleckými školami a galeriemi, ulice jsou označeny znameními zvěrokruhu. Znamení zvěrokruhu najdeme také na zábradlí tzv. Mostu přání, kde se má každý dotknout svého symbolu.

První židovský hostel byl postaven v roce 1740 a obsahoval synagogu a mikve. Synagoga byla znovu otevřena roku 1948 a dnes v ní působí libyjští Židé.

Cestou do starého přístavu míjíme dům Šimona Koželuha, na jehož střeše podle Nového zákona nocoval sv.Petr a v noci jako první Žid na světě jedl "nerituální" jídlo.

Na nábřeží, které již pak dále pokračuje plynule až do Tel Avivu, se nachází arménský Klášter sv.Mikuláše a Námořní mešita, kam se chodívali modlit námořníci a rybáři.

Samotné hranice mezi Tel Avivem a Jaffou tvoří turecká mešita Hasan Beg, postavená v roce 1915.


Fotoalbum (Izrael)

Fotoalbum (Jordánsko)


Na začátek textuCestopisyDomů